Jak měl byrokratický aparát své mouchy

13. března 2016 v 15:26 | jaynet
Jak je dozajista všem studentům útrpně a pokorně snášejícím hořké zážitky vysokoškolského života známo, nese s sebou poslední ročník studia povinnost psát bakalářskou práci. Také je jim známo, že k tomuto je zapotřebí takzvaný diplomový seminář. A v neposlední řadě, kdokoli se kdy setkal s libůstkou zvanou STAG, ví, že zkombinovat tyto faktory v mnohočlen ústící ke studentově spokojenosti je úkol takřka nadlidský.

Nehledě na to všechno ví každý student navštěvující stejnou katedru jako já, že tato katedra je jeden velký čurbes. Dostatečnou připomínkou budiž fatální virová infekce místního strážného anděla, paní ze sekretariátu, jež způsobila, že dva a půl týdne nemohl nikdo nalézt klíče k hlavní přednáškové místnosti a stránky katedry nemilosrdně stagnovaly v udávání nejnovějších informací, což mělo za následek mnoho při nejmenších trapných momentů. Moje nejnovější zkušenost (v pořadí již druhá, hned za pokusem jednoho doktora zbavit se mě elektronickou cestou tím, že mě odhlásil ze všech zapsaných termínů zkoušek) spočívá v zapisování onoho nešťastného diplomového semináře, který se nekoná až v posledním ročníku studia, jak jsem se podle všech dostupných indicií mylně domnívala, ale už nyní. Zjistila jsem to přesně dva týdny po uzavření STAGu.

Nasnadě byla tedy možnost zažádat do dodatečný zápis, kterýžto výkon mi zabral bezmála celý týden. Formulář pro tento zápis vypadal stejně jako všechny ostatní formuláře na světě. Nepřátelsky a výhružně. Abych zamezila nežádoucím nepříjemnostem, pro jistotu jsem se ještě obrátila na již zmíněnou paní sekretářku, aby mi poradila, zdali je tato žádost nezbytná a zdali by se to nedalo vyřešit jinak. Byla jsem odkázána na studijní referentku. Od té jsem vyzvěděla, že ano, nezbytné to je, čili jsem se počala morálně připravovat na setkání s BZS (babou ze studijního), která je taky naprosto stejná, jako všechny BZS na světě. Nepřátelská a výhružná. Předtím jsem ale musela překonat ještě několik strázní, které mě utvrdily v tom, že binec panující na naší katedře je binec převyšující svou bincovitostí všechny bince na světě, že ani vedoucí (zejména on!) nemá vůbec ponětí, co se mu v tom binci děje a že abych se tím vším prohrabala, budu muset prokázat ještě víc vynalézavosti, než když jsem chtěla podvádět u zkoušky ze starověku.

Pan vedoucí a zároveň garant předmětu, k němuž mé kroky vedly přímo ze dveří studijní referentky, se zdál být mou žádostí poněkud překvapen a sdělil mi, že ten papír přece nepodepisuje on, ale že když jde o bakalářský seminář, že to podepisuje vedoucí bakalářské práce. Šok, který mi způsobil, se nedá ani popsat, jelikož bylo druhého března a já se, opět dle dostupných indicií, tentokrát velmi důsledně uvedených na stránkách katedry domnívala, že vedoucího práce a téma práce a vůbec všechny tyhle věci mají řešit až v květnu. A že kdybych si byla ten debilní seminář zapsala v termínu, že to vážně až v květnu řešit budu a teď mi to nemusí dělat vůbec starost.

Byla jsem postavena před náročný úkol - vymyslet téma bakalářské práce a získat si vedoucího v horizontu několika následujících hodin, jelikož ve čtvrtek má studijní jen do jedenácti (v pátek vůbec) a ten papír měl být u proděkanky v pondělí. Po velmi zoufalém a náročném vypisování mých strázní do e-mailu, formulování tématu aby-to-neznělo-jako-že-jsem-to-vymyslela-včera-v-deset-večer a modlitbách šesti různým bohům jsem odeslala zprávu docentce, kterou jsem pro svou situaci považovala za nejvhodnější a nejmilosrdnější osobu. Odpovědí mi ještě ten večer bylo, že pro toto téma by byl daleko lepší doktor M., ale že ten zítra na katedře není. Od smrti oběšením se na nudli z čínské polévky mě zachránilo její vyjádření, které přišlo hned potom, že mi tedy ale ten papír, když to tedy tak spěchá, podepíše. Aleluja!

Ve čtvrtek ráno jsem si tedy doběhla na katedru, získala podpis i vyjádření, aby mi to prosím děkanka schválila (což s mým štěstím stejně neudělá!, ale co už, bude zase o čem psát), narychlo zformulovala svůj formální důvod, který stál za pendrek, a pak se stalo něco úžasného.

Strážný anděl opět dokázal, že je pro štěstí - či alespoň psychické zdraví - studentů naprosto nezbytný. Paní sekretářka vyšla ze dveří své kanceláře, na dotaz, zdali je přítomen pan vedoucí, že od něj ještě potřebuji podpis, sdělila, že tam pan vedoucí není, a když viděla, jak se okamžitě chystám skočit z nejbližšího okna, mi papír vytrhla z ruky, řekla, že mu ho odnese, až pán dorazí a pak že ho hodí na to studijní, neboť že tam stejně jde. Zbavila mě tedy povinnosti střetnutí s vedoucím, který by mě nejspíš poslal za rektorem, který by mě poslal na studijní, tam by mě poslali za studijní referentkou a ta nejspíš zpátky k vedoucímu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama