Výchovné metody pokojových rostlin 1/2

17. ledna 2016 v 21:39 | Blažej Frithjofovič Červenka |  Ze života s Fíkusem
Fíkus je idiot. Ví to každý, vyjma jedinou osobu.

Tou osobou je Fíkus sám.

Nejsem si přesně jistá, kde přišel k přesvědčení, že je jediným prvkem ve vesmíru, který za něco stojí, ale má ho. Toto přesvědčení v kombinaci s nutkavou potřebou vychovávat bytosti sobě blízké a neschopností ustoupit a učinit byť ten sebenepatrnější kompromis bylo příčinou mnohých sporů, které jsme s ním vedli. Nabízím dnes ty nejzajímavější z výchovných metod.

Byla jsem již od začátku našeho soužití oblíbeným terčem výchovných metod. Zejména tedy proto, že mé životní návyky považoval Fíkus za nepřípustné a nebyl by to on, kdyby se prostě s mou nedbalostí, nepořádností a lhostejností ke všemu, co má zmíněné dvě napravit, smířil a zanechal marných snah. A tak se v našem bytě začaly dít podivné věci.

No jako s tím věšákem. Přijdu si domů ze školy a ejhle - moje zářivě růžová bunda (mimochodem, neocenitelný sběratelský kousek, který může stavět dopravu) leží na zemi ve změti bot. Nabývajíc přesvědčení, že za její současnou polohu může pouze gravitace, ji laxně překračuji a pokračuji dál do útrob bytu s vědomím, že na té zemi jí vlastně v podstatě vůbec nic neschází. Sednu si ke svému počítači jako obvykle a nevnímám dvě upřené oči, které na mě zírají z opačného konce pokoje. Fíkus se nenápadně (tak nenápadně, jak je to jen s jeho sto kily a našimi vrzajícími židlemi možné) zvedá a odchází do chodby. Následně se vrací, zamyšleně se posadí a pozoruje mě.

"Máš na zemi bundu," odtuší suše.

"Jo," reaguji.

"Víš o ní?"

"Jo."

Mlčení. Tak divné, že zvedám hlavu od monitoru.

"Asi spadla," pravím, neboť mě celá situace začíná poněkud zneklidňovat.

"Nespadla," říká Fíkus, "Já jsem ji tam hodil."

V životě mě potkalo málo situací, kdy mi došla slova. Tohle byla nesporně jedna z nich.

"A můžeš mi prosímtě říct," pokračuji s největší opatrností, neb asi mluvím z chovancem uprchlým z ústavu, "Proč jsi to udělal?"

"Byla na mým věšáku," říká a dál mi zírá do očí jakoby nic.

Zhluboka se nadechuji a zavírám počítač. "A nenapadlo tě, jánevim, že bys ji třeba dal na jinej věšák?!"

"Takhle si na to třeba aspoň začneš dávat pozor."

Bam. Protože já jsem ji bez povšimnutí překročila, proto tento způsob budeme používat jako nápravu mých zvyklostí. Ach, nebe.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama