Vykradači všech zemí, spojte se! ..Ať jde do vás lépe střílet

11. ledna 2011 v 15:55 | jaynet |  Na jeden díl.. (nebo na pár veršů)
Pokud toto hodláte ještě někdy číst, je důležité, abych vás na něco upozornila. Název nemá s dílem nic společného. Původní název jsem na žádost mojí bývalé profesorky Uďanové musela změnit, jelikož nějací pitomí malí vykradači v prvním (druhém?) ročníku toto kopírovali a vydávali za svoje. Asi jim nikdo neřekl, jak s těmito nakládám. Haha. O to větší překvápko to bude, až je najdu. Ale teď už k samotnému líčení..


Laborka do fyziky. Otci se zdála slabá, ne však profesorce Uďanové. Ha. A někam to vystaví. Ha. Ale jestli to ukáže madame Vargové a ta v tom zase najde větu podobnou nějaké, jakou už někdy někdo napsal a obviní mě kvůli té větě z plagiátorství, asi sebou už vážně třísknu o podlahu. V každém případě.. Dobrý den!
A co se týče práce, jedná se o den z hlediska fyziky a jak názorně ukazuji, fyzika je opravdu na každém kroku. Enjoy.


5:25 ráno. Před mým ctěným zelenavým okem se rozprostírá černo.. Toliko vjemů optických, avšak žel bohu, během pěti minut, tří set sekund, převedeme-li to na ty malé potvory z SI soustavy, se černo změní v jiné, ale podstatně nepříjemnější, chladnější a bezcitnější.

Proklínám atmosféru! Proklínám pružné prostředí! Proklínám zvukové vjemy! Proklínám frekvence, barvy a intenzity! Proklínám budík! A s pocitem, že by bylo daleko přijatelnější žít i v jiném vakuu než intelektuálním, natahuji ruku a silou vykonávající mechanickou práci (ano, krom tlaku vyvíjeného na onen budík ho i posouvám a otáčím, jak jen mohu) mlátím ten zuřivě zvonící element, který mě vyrušil z klidového stadia, přičemž upřímně doufám, že má síla F zde bude mít minimálně deformační účinky.

Neměla. Jako obvykle. A proto se s vizáží připomínající Alberta Einsteina hrabu se z postele a hledám ponožky, neboť mi přijde, že v mém pokoji je snad absolutní nula. To je nula Kelvinů. To se tak říká. V přesném převodu je to -273,15 °C, ale to je to poslední, co by mě při zmateném hledání ponožek a županu zajímalo. Všude pořád jenom tma, takže mačkám vypínač, drátek se žhaví, žárovka se rozsvěcuje a já opět nic nevidím, ale ještě ke všemu mám navíc chuť vrazit si za to rozsvícení facku. Nenávidím tě, optiko!

Jakmile si mé oči přivykají ostrému světlu, rychle odcházím z pokoje. Zrychleným pohybem, á rovná se dé vé lomeno dé té, víte? Ale nevyplácí se mi to, nějaký zlomyslný darebák totiž nechal přímo před mými dveřmi ležet vysavač, asi, aby mým elektrickým výbojům v mozku dodal nádech nočních můr. V každém případě nenávidím gravitaci.

Drahý pane Newtone, ihned změňte svoje zákony a ať podlaha okamžitě přestane být hmotným bodem a já ať už si na ní nikdy nerozbiji mou ctěnou tvářičku, rozumíte? Ach, gravitace bezcitná couro!

Po úspěšném zvládnutí schodů a dokonce i bezpečném proplížením se chodbou se dostávám do kuchyně. Je tu snad ještě větší zima než absolutní nula. To je nula Kelvinů. To se tak říká. Vařím si čaj a již za dalších pár stovek potvor z SI soustavy už sleduji, jak se horká voda odpařuje. Změna skupenství látek je fajn věc, slyšeli jste o parní lázni? Ale rozžhavený porcelán už tak fajn není. Díky tomu zatracenému Brownovu pohybu, kdy se částice neustále neuspořádaně pohybují, se teplo z vařící vody (která má lehce nažloutlou barvu a mírně voní po pomerančích - opět pan Brown…) přeneslo do hrnku a mně teď přímo hoří ruka. Zítra piji už jen vychlazenou minerálku a je mi jedno, že při absolutní nule tady (to je nula Kelvinů, to se tak říká) zmrznu.

"Brownův pohyb poprvé zaznamenal v roce 1827 biolog Robert Brown, když pozoroval chování pylových zrnek ve vodě. Aby vyloučil možnost, že pohyb je projevem případného života, opakoval experiment s částicemi prachu. Podstatu tohoto jevu objasnil v roce 1905 Albert Einstein, vycházeje z kinetické teorie látek."

"Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, jejíž velikost se rovná tíze kapaliny stejného objemu, jako je objem ponořené části tělesa." Tuto větu ctihodného Řeka Archiméda, který je až po naše věky uznávaný, vážený, citovaný a mrtvý, na mě přímo křičí čajový sáček, který si vesele za pomoci vztlakové síly plave v doruda rozžhaveném hrnku. Mě to moc nezajímá, a přestože jemu ta poučka očividně působí velikou radost, kopnu do sebe čaj (s pocitem, že mi v krku naskakují puchýře) a chystám se zahubit a sníst několik nebohých slaných krekrů, abych se neskácela vyčerpáním, až půjdu do školy. Přísahám bohu, že je to moc nebolelo. Na rozdíl od fyziky, já umím být milostivá. Ha.

Po nějaké době s vizáží, která již nepřipomíná Alberta Einsteina, vycházím z domu. Těsně kolem mě projede nějaké příšerně houkající auto, že ani má optika nerozeznala, jestli se jednalo o sanitku, hasiče nebo policii (nebo jim podobné ničitele sluchu). Vzpomínám si téměř okamžitě na spolužačku Nikolu a její oblíbený Dopplerův jev, kdy se mění frekvence a vlnová délka oproti vysílanému signálu, způsobená nenulovou vzájemnou rychlostí vysílače a přijímače. Sotva si to však uvědomím, strašně mě rozbolí hlava a radši jdu čekat na autobus.

Ten, sotva přijede, proti mé vůli mě přinutí si představit čtyřtaktový zážehový a vznětový motor a odhadovat, který z nich má. Nikdy si dost dobře nepamatuji, který je na benzín a který na naftu. A vždycky to zatím nebylo potřeba vědět. Sedám si kousek za nějakou starou babičku… Browne, vy *autocenzurováno*! Díky tomu vašemu neustálému neuspořádanému pohybu částic teď musím čichat, jak babi páchne! Ach, motore, šlápni na to…

Na mé přestupní stanici, divoké osadě jménem Louny je již třetí den namrzlé nástupiště. A já to již třetí den ignoruji a procházím se tam na podpatcích. Mstitel pevné skupenství vody! Prudké zavrávorání, těžiště na okamžik mimo mé tělo a gravitační síla opět vykonala svou práci poctivě. A protože, jak už jsme slyšeli, tělesa na sebe působí stejnou silou, opačně orientovanou, strašně mě bolí sedací část těla. To nám to pěkně začíná…

A znovu přijíždí autobus, tentokrát mě má odvézt rovnou do školy. Tření jeho pneumatik o asfalt pokrytý ledem asi není právě ideální, když se během několika vteřin odchýlil ze své trasy o necelé dva metry. Au, au. Znovu mě při pohledu na něj napadá ta strašná otázka… Vznět nebo zážeh?
Vznět, praví Kateřina rázně, jako by uhodla mé myšlenky. Díky! Teď už mě vůbec nebude bavit nad tím přemýšlet.

Cesta je dnes krkolomnější než obvykle. Několikrát jsme díky tomu špatnému tření pneumatik (asi bych o tom měla řidiči udělat malou přednášku…) museli velmi prudce zabrzdit, a jestli mi něco opravdu NEDĚLÁ dobře, je to setrvačnost.

"Těleso setrvává v klidu nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém, nepůsobí-li na něj žádná síla, nebo působící síly nejsou v rovnováze."

Nevím, kde se stala chyba. Ale díky bohům, že s tím počítali a plochu, kam člověk při takovémto zastavení narazí hlavou, vystlali něčím měkkým. Opravdu štěstí.

Ve škole je snad ještě větší zima, než nula Kelvinů. To je ta absolutní nula, tak se jí říká. Na chodbě v šatnách dost nechutně taje rozšlapaný sníh. Tání, to je, abyste věděli, přeměna pevných látek na kapalné, je to taky fajn, i když ne tolik, jako odpařování. A co se týče fyzikálních (z)jevů, tak těch je tu opravdu dost. Ale není čas se nad tím zamýšlet, poněvadž ke mně pružným prostředím (plynným, nikoli kapalným, tolik toho tady zase netaje) doléhá zvuk zvonku a já musím běžet (nejneoblíbenější druh pohybu) na hodinu.

Po několika hodinách, kdy největším výkonem (který jsem pochopitelně spočítala ze vzorečku pé rovná se wé lomeno té) byl líný mechanický pohyb tužky po papíře, přichází tělocvik. Já a cvičit? Já a hýbat se? Blázníte? Pozoruji proto jen z bezpečného stanoviska fyzikální jevy jako šikmý vrh, volný pád, svislý vrh vzhůru nebo vodorovný vrh. Jsem velice, velice ráda, že tyto jevy mohu studovat z bezpečné vzdálenosti. Vím, jaké to je, když na vás svou tíhovou silou zapůsobí nějaké to tělísko po svislém vrhu vzhůru.

Po odchodu z tělocviku hledám ve škole místo, kde by nebyla absolutní nula. Nula Kelvinů. To se tak říká. Nacházím ho u jednoho velice sympatického radiátoru. Teplo, které z něj vychází, se spočítá:

Q = c . m . ( t - t0 )

Což je pochopitelně ohromně zajímavé, ale lepší je vědět, že se mi díky Brownovu pohybu moje ctěné pozadí pěkně zahřeje. V tom na mě dorazí i jiný druh energie, než je tepelná - sluneční. A s ní i moje spolužačka Nikola.

Jé, foton!

A už tu máme poučku o fotonech, nositelích světelné energie, kterou jsem slyšela už tolikrát, že kdybych chtěla, možná bych si ji i vybavila celou. Teď jen aby nepřišla…

Schrödingerova kočka! Nikola už je zase v ráži. Já jí ten seriál o vědcích zakážu.

"Představme si kočku neprodyšně uzavřenou v neprůhledné krabici. V krabici je také umístěn přístroj obsahující radioaktivní nuklid a nádobu s jedovatým plynem. Pokus je navržen tak, že po jedné hodině je 50% šance, že se nuklid rozložil. Pokud přístroj detekuje rozpad nuklidu, uvolní plyn, který otráví kočku. Podle principů kvantové mechaniky se nuklid, který není pozorován, nachází v superpozici stavu "rozloženého nuklidu" a stavu "nerozloženého nuklidu" (existuje jakoby v obou stavech zároveň). Z toho vyplývá, že i celá soustava by se měla nacházet v superpozici stavů rozpadlý nuklid, mrtvá kočka a nerozpadlý nuklid, živá kočka. Avšak pokud otevřeme krabici, uvidíme pouze jeden z těchto stavů, kočka rozhodně nemůže být "zároveň živá i mrtvá"."

Tento pokus E. Schrödinger nikdy nepraktikoval. Asi měl moc rád svojí kočku.

Následuje hodina informačních technologií, tzn. něčeho, čemu nikdy nebudu pořádně rozumět, jak funguje, ale nikdy se bez toho neobejdu. Jediné, co se mi jeví jaksi pochopitelné, je proud, který prochází kabely. Ono totiž:

"Elektrický proud je uspořádaný pohyb nositelů elektrického náboje. Stejnojmenná fyzikální veličina, obvykle značená I, vyjadřuje množství náboje prošlého za jednotku času."

A to jsme se učili.

Při odchodu ze školy ani při cestě domů už se nevidí moc fyzikálních jevů, které by zde ještě nebyly popsány. Snad jen na okouzlující mikrosvět, který se rozhodl okupovat mé drahé plíce a mou milovanou statickou elektřinu, šikovně ukrytou v klice od dveří. Na poučování o elektřině, ať už statické, nebo té obyčejné, však opravdu nemám sílu. Je to od ní totiž jen krůček ke Coulombovi a jeho děsivému zákonu na vyjádření vztahu mezi elektrickým nábojem a elektrickou silou…

Strašné, říkáte? Máte pravdu. Zrovna tak nějak uvažuji o doplnění energie něčím fritovaným nebo něčím s hodně tlustou vrstvou čokolády, abych se z toho Coulomba nějak vzpamatovala, když tu náhle kolem mne doslova "prolevituje" pan kocour, co mu všichni říkáme Pan Kocour. Honí se za papírovou kuličkou a mně občas přijde, jako by levitoval v magnetickém poli.

"Magnetické pole je fyzikální pole, jehož zdrojem je pohybující se elektrický náboj (tedy elektrický proud). Magnetické pole lze tedy pozorovat kolem elektrických vodičů, kde je zdrojem volný elektrický proud, ale také kolem tzv. permanentních magnetů, kde jsou zdrojem pole vázané elektrické proudy. Magnetické pole může být také vyvoláno změnami elektrického pole."

Otázkou ovšem je, jestli je Pan Kocour dostatečně dobrým elektrickým vodičem. Asi není, takže teorie o poli padá, tedy, alespoň o tom magnetickém.

Po chvíli ovšem Pana Kocoura přestává i kulička bavit a docela výrazně (au) mi naznačuje, že je na čase odebrat se do postele. Je to nezmar. Mohl by být vodič v elektrickém poli a stejně bude pořád otravovat, člověk občas lituje, že ON nebyl ta Schrödingerova kočka.

Ale, jak už to bývá, Pan Kocour se musí poslouchat, a tak spolu nastavujeme opět naše klidové stádium, jediné, ve kterém jsme zranitelní a nevnímáme. Sladké elektrické výboje v mozku… Uvidíme, co nám náš úžasný fyzikou přesycený svět zítra připraví.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama