Jak to všechno začalo 2/2

3. září 2016 v 15:55 | Blažej Frithjofovič Krupička |  Ze života s Fíkusem
Trapnosti jejich setkání počínají zhruba v době, kdy se octli uprostřed opuštěné polní cesty obklopeni pouze kukuřičnými poli. Byla to shodou okolností ta samá kukuřičná pole, na jejichž okraji stojí ona zaprasená zídka, kde je i v roce 2016 stále možné najít nezpochybnitelné důkazy naší časté přítomnosti, jako nápisy vznikající v horizontu mnoha let: Jay je promiskuitní prase. Svaka Imamo Krticu. Může anarchista sám sobě poručit? Jaký je rozdíl mezi Nelsonem Mandelou a punkem? Ng+Mikey. Jay chce šukat sovy. (K poslednímu zmíněnému ovšem cítím potřebu dodat, že nejsem žádný zoofil a dále nehodlám tyto příspěvky nijak vysvětlovat.) Vydala jsem se přímo na místo činu letos v srpnu a vychutnávala si atmosféru místa, kde jsem se z nás dvou pro změnu neznemožnila já. Podle autentického vyprávění se to odehrálo zhruba takhle:

"Obemknula mne horkost, jednak z toho šílenýho vedra, jednak z nervozity. Kolem nás je jenom kukuřice, co kdyby mi chtěl něco udělat? Fíkuse v té chvíli obemkl pot. To se dá, vzhledem k tomu vedru, stále ještě pochopit. Ovšem když se Fíkus pokusil o několik vteřin později obemknout mě, to už se moc pochopit nedalo."

(Ve své škodolibosti si dodnes nemohu pomoci a musím se zalykat poněkud tragickým smíchem.)

Jak k té puse mohlo fyzicky dojít, Ng podle všeho dodnes není jasné. Pramenem můžeme nazvat tento prapodivný útržek facebookové konverzace, jediné toho dne, kdy se to událo, který mi ovšem popravdě samotné nedává příliš smysl:

Ng: "Občas je masáž krku jen masáž krku, víš?"

Jay: "Řekl kat Anně Boleynové."


Je možné, že jako sedmnáctiletý idiot jsem tomu rozuměla nějak víc. Teď mi masáž krku přijde spíš jako něco, za co musím vysolit čtyři stovky mojí fyzioterapeutce.

S kryptologickými Nginými znalostmi (a za pomoci jejích násilně potlačených vzpomínek) jsme nakonec daly dohromady situaci, kdy se Fíkus pokoušel masírovat Ng krk (neříkejte, holky, vy jste naprosto geniální!) a posléze, když si začala stěžovat na komáry (v okolí naší zídky jich bylo víc než dost, navzdory vší biologické nepravděpodobnosti se nejspíš líhli ve zbytcích toho cideru), pronesl něco o upírcích sajících krev a nějak se přiblížil s tou svojí velkou hlavou, načež to už tak nějak bylo.

Fíkus si z toho vyvodil, že teď spolu s Ng chodí. Ng neprotestovala, já pochopitelně také ne, ovšem až do doby, než se odehrálo to focení. Bylo to na tanečních, seděla jsem u stolu s Nginými rodiči a babčou z Ukrajiny, která k mojí matce přijela na dva týdny a matka mi jí ten večer strčila na zabavení. Dobré je v této fázi podotknout, že babča z Ukrajiny je velmi zbožná a horlivá služebnice řeckokatolické církve, a Fíkusovo následující konání ji pohoršilo do té míry, že mě po příjezdu domů majzla krucifixem. Když tedy začala přestávka, odebrali jsme se i se zbytkem návštěvníků kurzů na cigárko do prostor zadního dvorku. Ono focení, to je zvyk lounských tanečních, kdy se každou pauzu v rohu sálu kupí davy teenagerů ve svátečním oblečení, aby si zvěčnili těch přibližně devět týdnů osudového kurzu na přibližně pěti tisících snímcích. Fíkus se ten večer chtěl taky vyfotit. A nebyl by to on, kdyby přišel k Ng a řekl jí: "Hele, sundej si to sako, půjdeme se spolu vyfotit." Ne, on se k nám přikradl na potemnělý zadní dvorek plný podnapitých a nikotinem se opájejících lidí, přistoupil k ní s úchylným výrazem v očích a dementním úšklebkem a začal jí jeden po druhém rozepínat knoflíky u saka. Přede mnou. Před celou její třídou z gymplu. Před jejími rodiči. Před babčou z Ukrajiny.

Bože.

Ng to vydržela přesně měsíc. Kurzy ani nestačily skončit. Přešla do defenzivního postoje "budeme jen kamarádi", na což Fíkus reagoval vskutku po svém. Nevím, jak mě to mohlo nevarovat, jak mě tohle DOPRDELE MOHLO NEVAROVAT, ale jednalo se přibližně přesně o totéž, co následně prováděl o tři roky později po rozchodu se mnou.

Fíkus zbylé taneční hodiny přepínal mezi: "To zvládám, jsem chlap a holku jako ty nepotřebuju, prostě tě budu ignorovat," přes "Nemůžeme to nějak napravit?" k "Budu se smát a chovat jako blázen, třeba to ocení". Nutno říct, že všechny tyto stavy měly své mouchy. Za prvé - ignorovat svou partnerku v momentě, kdy točí americkou spinu, není úplně moudré. A začít se hystericky smát při waltzu na prodloužené je přinejmenším nežádoucí. A jeho zahořklou nafouklou držku na věnečku snad radši nebudu ani komentovat.

Celé jeho podivné představení vyvrcholilo před Vánoci, kdy se zničehonic objevil před Ngninými dveřmi s výrazem Jarmily těsně předtím, než se po hlavě vrhne do propasti. Ng pro všechny případy zavřela pevně všechna okna, aby ho náhodou nenapadlo svůj očividný záměr uskutečnit, ovšem on jen důstojně řekl: "Něco jsem ti přinesl." a obřadně jí podával fotografii. Fotografii zachycující je dva, jak stojí vyfoceni oním debilním fotografem v rohu sálu na věnečku, vypadající jako manželé, dokonce včetně otráveného výrazu nevěsty a evidentní impotence ženicha. Podával jí to, jak kdyby to byla poslední část jeho majetku, který mu jinak shořel, pak zmokl, pak ho rozkradli a nakonec ty zbytky shořely znova. Pak se beze slova otočil a zmizel neznámo kam.

Jak víme, nikam ze skály neskočil, protože ho čekala ještě jedna epizoda. Na světě totiž tou dobou pobíhalo ještě jedno idiotské sedmnáctileté pako, které mělo jít do tanečních za rok. Ten člověk měl tak strašně velkou smůlu…
 

Jak to všechno začalo 1/2

3. září 2016 v 15:55 | Blažej Frithjofovič Krupička |  Ze života s Fíkusem
K sepsání tohoto kousku jsem sbírala odvahu dlouho. Nejedná se totiž jen o Fíkusovu potupu, jak je běžně zvykem, a nikoli ani o mou potupu, jak je zvykem taky. Jedná se i o potupu mého nejlepšího přítele na celém světě a tudíž se ke zvěčnění tohoto příběhu odhodlávám až na její výslovnou žádost. A jelikož je to tak, nehodlám ji vůbec nijak šetřit.

Ano, jedná se o Ng.

Málokdo totiž ví (a vzhledem k počtu čtenářů Fíkusových dobrodružství to tak nadále zůstane) že moje zkušenost s Fíkusem nebyla první, jakou naše malé společenství seznalo. Dva roky přede mnou - dokonce přesně dva roky před mými osudovými tanečními, kde jsem se s ním seznámila - se s ním na tanečních seznámila Ng. Jednalo se zpočátku o naprosto nevinnou záležitost. Ng jakožto nefalšovaný asociál a svůdnice na úrovni smetáku byla ve svých adolescentních letech obklopena samými Krži, Mlži a Plži, kteří zarytě ignorovali její existenci a tak zoufale potřebovala partnera - a jelikož nikdy jindy není člověk tak blbý jako v sedmnácti, napsala onomu kapku podivínskému, leč tou dobou ještě docela k světu vypadajícímu hráči házené z vedlejšího paneláku. Přičteno k jejímu dobru - tou dobou ještě sportoval a tudíž nevážil metrák a kousek, měl dlouhé, poměrně pěkné vlasy a o jeho povaze se nevědělo vůbec nic.

Ty z vás, kteří mají jistou zkušenost s Ng, jistě napadne, jak tento příběh pokračuje. A zákonitě je musí napadnout i další záležitost - jak jsem se mohla po její zkušenosti vůbec odhodlat k podobnému chování? Odpověď vám neposkytnu, zaprvé proto, že nikdy jindy není člověk tak blbý jako v sedmnácti a zadruhé proto, že se za to stále ještě stydím.

Poprvé jsem Fíkusovu existenci matně zaznamenala při sezení na zaprasené zídce s litrem jablečného vína, které jsme podnikaly jako vzdor všem konvenčním lounským děckám, známým tím, že posedávaly na náměstí a pily rum. Příliš mnoho pozornosti jsem tomu tenkrát nevěnovala, což nebylo dobře. Ng měla teprve nedávno od svého rozchodu s Petrem zvaným Nejed, o kterém - ó můj bože, o kterém Vám taky někdy musím vyprávět. Vy z vás, kteří jste návštěvníky firmy Rajče&Ripper, o něm dozajista již máte své povědomí, ale o celkový zážitek s ním vás rozhodně nemohu a nechci připravit. Ale nyní zpět k Fíkusovi - Ng měla po rozchodu s Nejedem a já prožívala zrovna velmi nevydařený románek s jistým žateckým póvlem, který se trvale řadí k nejtrapnějším výstřednostem mého života (u kterých je dobré, když si je člověk odbude právě v sedmnácti a ani o den později), takže mi přišlo, že jakýkoli další potenciální románek nemůže být až tak špatnou záležitostí. Jak velmi jsem se spletla? Asi jako sedmnáctileté pako s půl litrem jablečného vína v sobě.

Z Nginých současných líčení jejího prvního rande s Fíkusem se nedá vytěžit příliš. Svou obranu staví na tom, že byla zoufalá. Potřebovala partnera do tanečních a potřebovala ho napřed poznat, co kdyby to byl úchyl, nebo tak něco. Jo, úchyl, kéž by to byl úchyl.

S úchylem by to nebyl až takovej průser. Bylo hůř, byl to Fíkus.

http://jaynet.blog.cz/1609/jak-to-vsechno-zacalo-2-3

Filmování na FAMU 2/2

13. května 2016 v 20:49 | Blažej Frithjofovič Krupička |  Papulínovy patálie
Bylo natočeno. Čas se přesunout do střižny.

Program na stříhání je zvláštní libůstka, která jde stáhnout z internetu a není zrovna těžké s ní pracovat. Pokud máte ovšem takovou smůlu, že vás pokouše i slimák, může to dopadnout lecjak. Papulín zde poprvé začínal být poněkud konsternován.

Papulín program stahoval asi napětkrát. Pokaždé bez sebemenšího úspěchu. Jeho antivir se totiž nechová jako ostatní antiviry. Ne že by ho upozornil na případnou hrozbu a pak si bez meškání hleděl svého. Jeho akční antivir program pokaždé bez vysvětlení či upozornění prostě rovnou smazal. Papulín se jej pokusil ošálit tím, že program stáhl na můj počítač (no problem) a pokusil jej nainstalovat z flash disku. Jeho antivir můj flash disk ve tvaru šestinohého prasátka knokautoval v osmi sekundách.

Toho zmetka jsme odinstalovávali asi hodinu. Nechtěl to vzdát.

Papulín stříhal film následující tři týdny. Vypadalo to, že už je všem pohromám konec, když se náhle fatální nedostatek štěstí rozhodl ozvat ještě jednou.

Termín poslání byl 30. listopadu. Bylo 30. listopadu, 15:48. Pošta zavírala v šest. Papulín vyčerpaně dodělal film a všechny ostatní filmařské kravinky a chystal se to všechno poslat na FAMU. A pak se to stalo.

Vypaloval film na DVD. A vypalování se zaseklo. Rozchodil to. A ještě jednou. Znovu to rozchodil.

Bylo 17:12 a Papulín měl vypáleno. Myslel si, že vyhrál. Jenže když se pokusil dostat DVD ven z počítače, zasekla se mechanika. Nadobro.

Hysterický záchvat, který prodělal, zde nebudu příliš popisovat, ale snad si jej dovedete dost živě představit sami. Vyměňování DVD mechaniky a následná cesta do Ostravy, kde pošta zavírala až v devět, byla už jen třešnička na dortu příšerných katastrof, které se Papulínovi stanou, pokud se rozhodně něco dělat.

Film byl nakonec úspěšně odeslán a Papulín se chystal k dalšímu kroku - bakalářské práci. Útrapy s ní spojené si už ale zaslouží docela jiné vypravování a docela jiný článek.



Zde ke shlénutní Papulínský kolos:

 


Filmování na FAMU 1/2

13. května 2016 v 20:47 | Blažej Frithjofovič Krupička |  Papulínovy patálie
Papulín je filmař.

Proto studuje filmovou vědu, kterýžto fakt se stává nekonečným zdrojem mého obveselení, neboť říkat věda tomu, že se tři hodiny díváte na von Trierova chcípající zvířátka, načež z toho máte pět hodin depresi, mi přijde jako nevyčerpatelný zdroj poněkud krutých vtipů. Papulín si z toho nicméně nic nedělá a protože se jeho studium na naší univerzitě chýlí ke konci, rozhodl se, že se přihlásí na FAMU.

Součástí přihlášky bylo mimo plno dalších filmařských kravinek také natočení svého vlastního snímku. Pomineme-li Papulínovy režisérské, organizační, střihačské či scénáristické dovednosti, o jejichž kvalitě zde pro všechny případy nebude vůbec žádná sarkastická poznámka, vyjeví se nám tento požadavek jako naprosto triviální věc. Jak už jsem ale zmiňovala, Papulín trpí syndromem koincidentního neštěstí, kterýžto dokáže i z naprosto triviální věci učinit záležitost hodnou sepsání a zařazení do Papulínových patálií.

Součástí snímku jsem jakožto neodmyslitelná část Papulínova života měla být i já. Jelikož tam šlo o to, že ho na kameru opravdu hodně silně uhodím, neodolala jsem a nadšeně se chopila role. Bylo to štěstí, neboť jsem tak Patálie mohla sledovat z bezprostřední blízkosti.

Poté, co se tři týdny sepisoval se scénářem filmu na deset minut, přikročil Papulín k jeho realizaci. Prvním krokem bylo propůjčení si kamery, stativu a mikrofonu z filmařských zásob jeho katedry. Koloběh katastrof byl odstartován právě tímto krokem.

Již deset minut poté, co se se stativem, kamerou, mikrofonem a pro všechny případy ještě jedním mikrofonem dotáhl domů, jsme odhalili první závadu. Stativu totiž chyběla nožička. Respektive ji kdosi před Papulínem ulomil a velmi šikovně přidělal zpět izolačkou, takže nožička byla sice připevněná, nicméně naprosto nepohyblivá a tudíž byl stativ použitelný jedině v případě, že bude jeho dočasnému majiteli stačit právě ta výška, jakou přidělaná nožička poskytuje, neb nastavit to už nešlo. Papulín se tím nenechal vytočit.

Mikrofon v krabici velké jako hovado vypadal frajersky. Vypadal frajersky a profesionálně. Jen škoda, že Papulínovi už na katedře neřekli, že k němu potřebuje taky frajerskou a profesionální aparaturu, protože jinak je mu k hovnu. Nemusel by se s tím celou cestu vláčet.

Díky bohu, měl ještě jeden malý mikrofon. Nadšeni, že alespoň něco funguje jak má - včetně kamery, která po chvíli zápolení nakonec přece jen začala natáčet - jsme se dali do práce. Sotva byli sehnáni všichni herci, počkalo se na vhodné světlo, stativ byl hozen do kouta a místo něj byl vymyšlen složitý kolos ze stolu, židle, knížek a ruličky toaletního papíru (ilustrace níže), se začalo natáčet. Po pěti minutách se mikrofonu vybila baterie.

Než jsme do něj sehnali novou, bylo světlo v tahu a herci museli jet domů. Natáčení bylo naplánováno zase na příště. Papulín zkusil dát již natočené snímky do počítače a zjistil, že mu na katedře dali jiný USB kabel, než jaký do kamery pasuje. Bylo už pozdě a my doma ten správný taky neměli. Druhý den v osm ráno musel Papulín kameru vrátit.

Pokus číslo dvě dopadl již poněkud úspěšněji. Se zásobou baterií a několika různými druhy kabelů jsme začali natáčet, připraveni na všechno. Papulín dokonce vyžebral funkční a pohyblivý stativ. Všechno šlo dobře, až dokud se nepokusil do stativu kameru zašroubovat a nepodařilo se mu funkční stativ zneškodnit tak, že celou tu hlavici na zašroubování nějakým způsobem urval.

Natáčeli jsme opět pomocí kolosu ze stolu, židle, knížek a ruličky toaletního papíru. Papulín se stále nezdál být nijak zvlášť zneklidněn.

Pokračování v dalším článku, blog si myslí, že je to víc jak 40 000 znaků. Není.

Jak měl byrokratický aparát své mouchy

13. března 2016 v 15:26 | jaynet
Jak je dozajista všem studentům útrpně a pokorně snášejícím hořké zážitky vysokoškolského života známo, nese s sebou poslední ročník studia povinnost psát bakalářskou práci. Také je jim známo, že k tomuto je zapotřebí takzvaný diplomový seminář. A v neposlední řadě, kdokoli se kdy setkal s libůstkou zvanou STAG, ví, že zkombinovat tyto faktory v mnohočlen ústící ke studentově spokojenosti je úkol takřka nadlidský.

Nehledě na to všechno ví každý student navštěvující stejnou katedru jako já, že tato katedra je jeden velký čurbes. Dostatečnou připomínkou budiž fatální virová infekce místního strážného anděla, paní ze sekretariátu, jež způsobila, že dva a půl týdne nemohl nikdo nalézt klíče k hlavní přednáškové místnosti a stránky katedry nemilosrdně stagnovaly v udávání nejnovějších informací, což mělo za následek mnoho při nejmenších trapných momentů. Moje nejnovější zkušenost (v pořadí již druhá, hned za pokusem jednoho doktora zbavit se mě elektronickou cestou tím, že mě odhlásil ze všech zapsaných termínů zkoušek) spočívá v zapisování onoho nešťastného diplomového semináře, který se nekoná až v posledním ročníku studia, jak jsem se podle všech dostupných indicií mylně domnívala, ale už nyní. Zjistila jsem to přesně dva týdny po uzavření STAGu.

Nasnadě byla tedy možnost zažádat do dodatečný zápis, kterýžto výkon mi zabral bezmála celý týden. Formulář pro tento zápis vypadal stejně jako všechny ostatní formuláře na světě. Nepřátelsky a výhružně. Abych zamezila nežádoucím nepříjemnostem, pro jistotu jsem se ještě obrátila na již zmíněnou paní sekretářku, aby mi poradila, zdali je tato žádost nezbytná a zdali by se to nedalo vyřešit jinak. Byla jsem odkázána na studijní referentku. Od té jsem vyzvěděla, že ano, nezbytné to je, čili jsem se počala morálně připravovat na setkání s BZS (babou ze studijního), která je taky naprosto stejná, jako všechny BZS na světě. Nepřátelská a výhružná. Předtím jsem ale musela překonat ještě několik strázní, které mě utvrdily v tom, že binec panující na naší katedře je binec převyšující svou bincovitostí všechny bince na světě, že ani vedoucí (zejména on!) nemá vůbec ponětí, co se mu v tom binci děje a že abych se tím vším prohrabala, budu muset prokázat ještě víc vynalézavosti, než když jsem chtěla podvádět u zkoušky ze starověku.

Pan vedoucí a zároveň garant předmětu, k němuž mé kroky vedly přímo ze dveří studijní referentky, se zdál být mou žádostí poněkud překvapen a sdělil mi, že ten papír přece nepodepisuje on, ale že když jde o bakalářský seminář, že to podepisuje vedoucí bakalářské práce. Šok, který mi způsobil, se nedá ani popsat, jelikož bylo druhého března a já se, opět dle dostupných indicií, tentokrát velmi důsledně uvedených na stránkách katedry domnívala, že vedoucího práce a téma práce a vůbec všechny tyhle věci mají řešit až v květnu. A že kdybych si byla ten debilní seminář zapsala v termínu, že to vážně až v květnu řešit budu a teď mi to nemusí dělat vůbec starost.

Byla jsem postavena před náročný úkol - vymyslet téma bakalářské práce a získat si vedoucího v horizontu několika následujících hodin, jelikož ve čtvrtek má studijní jen do jedenácti (v pátek vůbec) a ten papír měl být u proděkanky v pondělí. Po velmi zoufalém a náročném vypisování mých strázní do e-mailu, formulování tématu aby-to-neznělo-jako-že-jsem-to-vymyslela-včera-v-deset-večer a modlitbách šesti různým bohům jsem odeslala zprávu docentce, kterou jsem pro svou situaci považovala za nejvhodnější a nejmilosrdnější osobu. Odpovědí mi ještě ten večer bylo, že pro toto téma by byl daleko lepší doktor M., ale že ten zítra na katedře není. Od smrti oběšením se na nudli z čínské polévky mě zachránilo její vyjádření, které přišlo hned potom, že mi tedy ale ten papír, když to tedy tak spěchá, podepíše. Aleluja!

Ve čtvrtek ráno jsem si tedy doběhla na katedru, získala podpis i vyjádření, aby mi to prosím děkanka schválila (což s mým štěstím stejně neudělá!, ale co už, bude zase o čem psát), narychlo zformulovala svůj formální důvod, který stál za pendrek, a pak se stalo něco úžasného.

Strážný anděl opět dokázal, že je pro štěstí - či alespoň psychické zdraví - studentů naprosto nezbytný. Paní sekretářka vyšla ze dveří své kanceláře, na dotaz, zdali je přítomen pan vedoucí, že od něj ještě potřebuji podpis, sdělila, že tam pan vedoucí není, a když viděla, jak se okamžitě chystám skočit z nejbližšího okna, mi papír vytrhla z ruky, řekla, že mu ho odnese, až pán dorazí a pak že ho hodí na to studijní, neboť že tam stejně jde. Zbavila mě tedy povinnosti střetnutí s vedoucím, který by mě nejspíš poslal za rektorem, který by mě poslal na studijní, tam by mě poslali za studijní referentkou a ta nejspíš zpátky k vedoucímu.

O pohostinném chování a proč není možné

5. března 2016 v 13:56 | Blažej Frithjofovič Červenka |  Ze života s Fíkusem
Dozajista jsem už mluvila o podivně komunistickém stylu, jakým se Fíkus vytrvale pokoušel vést domácnost. Ještě předtím, než jsme se vůbec sestěhovali dohromady, jsme mu všichni, já, Till, kamarádi, náhodní kolemjdoucí a dokonce i jeho matka vysvětlovali, že dávat měsíčně pětistovku na chod domácnosti je blbost. Fíkus nicméně trval na svém. Z tohoto fondu měly být zřizovány věci jako toaletní papír, saponáty, utěrky a dokonce, ačkoli o to nikdo kromě Fíkuse nestál, i zásoba v ledničce, která měla podle všeho vždy čítat šunku, sýr, salám, jogurty a tak podobně, vše úhledně nastrkáno na taktická místa (dodnes si pamatuji neutuchající boj, kdy Fíkus rudý vzteky vyčítal Tillovi, že křen se dává na třetí poličku doprava, nikoli tam, kde je zrovna místo). Fíkus totiž pociťoval značnou nelibost nad opuštěním domova své matky a snažil se, aby se, pokud možno, v novém bydlení nic od toho starého nelišilo.

Zapomněl ovšem, že já nejsem jeho matka a Till je všechno, jen ne jeho otec, a tudíž jsme se mu na to hned druhý týden vykašlali. Komunistické zřízení tedy vypadalo tak, že já a Till jsme oba měli svoje věci, Fíkus měl taky svoje věci, posílal tu zas*anou pětistovku a to mu dle jeho mínění dávalo právo používat i ty naše (věci). No jako to bylo s tou Páťou.

Jednou v lednu k nám měla přijet Tillova kamarádka Páťa. Jelikož jsem ten den odjížděla k rodičům, nakoupila jsem, aby měli večer co jíst a nemuseli už do krámu. Mimo šíleně drahé bio kuřecí šunky a pár drobností byla v ledničce ještě vajíčka, která jsem přivezla od rodičů minulý týden. Taktéž jsem nakoupila spoustu čerstvého pečiva, na všechno hodila lísteček: "Tohle nesežrat, je to pro Páťu", a s domněním, že jsem pokryla vše, co se pokrýt dalo, jsem odjela pryč. Bylo přesně osm patnáct, když mi poprvé zavolal Till.

Ptal se mě, co mají znamenat ty lístky a taky, že jsme se snad dohodli, že nakoupím. Odpověděla jsem mu, že ty lístky mají znamenat, že jsem nakoupila. Till řekl, že je to teda nějaký divný, protože nikde nic není. S předtuchou toho nejhoršího jsem mu poradila podívat se do koše. A samozřejmě, ležel tam zářivě zelený prázdný obal od té super bio šunky a pytlík od rohlíků. Till zařval, že toho Fíkuse asi zabije a zavěsil.

Když mi volal podruhé, skřípal zuby a mezi hromadou nadávek vysvětlil, že ten náš pitomec prý cedulky přehlédl (přehlédl cedulky napsané kapitálou s pěti vykřičníky na růžovém transparentním papíře o velikosti A5) a šunku s rohlíky sežral, protože prý myslel, že je koupil on. Na otázku, odkdy on kupuje šunku za stovku, pokrčil rameny a řekl, že si nevšiml, že by byla nějak jiná. Poradila jsem Tillovi, aby Fíkuse zatím nezabíjel, protože tam pořád ještě jsou ta vajíčka, že teda ať si s Páťou udělají vajíčka. Till řekl, si je teda potom udělají.

Za dvě hodiny volal potřetí. Ještě nikdy jsem ho neslyšela znít tak hystericky zoufale.

Mezi divnými vysokými tóny mi oznámil, že si vajíčka neudělají, jelikož předtím, než stačili jít do kuchyně, jim do pokoje vpochodoval Fíkus a řekl Tillovi: "Tille, můžeš si jít umýt tu svou pánev, já si chci udělat vajíčka." (Mimochodem ano, tohle bylo naprosto normální. Fíkus skutečně, ačkoli měl svou - zuhelnaťelou, zčernalou a stoletou - pánev, vždy používal Tillovu a vždy, když ji chtěl použít, donutil Tilla ji umýt. Jak ho k tomu donutil, ví jenom Till sám.)

Dodnes nevím, jak se to stalo, ale z onoho hovoru jsem vysledovala, že můj drahý přítel v dobré víře pánev umyl, a jako by Fíkuse vůbec neznal, doufal, že nějaká vajíčka zbydou. Nezbyla. Sežral jich všech dvacet.

Till a Páťa si tedy objednali čínu, poslechla jsem si, že jsem asi padlá na hlavu, když jsem s tím pitomcem vůbec chtěla začít bydlet a provolali jsme asi dvě hodiny a čtyři stovky bujarým nadáváním na lidskou debilitu.

Tolik tedy asi k Fíkusově ohleduplnosti a skromnosti.

Kdo je Papulín a proč je třeba o něm psát?

12. února 2016 v 22:11 | Blažej Frithjofovič Červenka |  Papulínovy patálie
Znám vícero Papulínů. Jeden z nich je můj nejmilejší docent na katedře a jiný zase prodavač v Albertu. Nicméně Papulín, o kterém zde bude řeč, není ani jedním z těchto.

Papulín je osoba mužského pohlaví, průměrného vzrůstu i vzezření. Na jeho osobnosti není až na pár výjimek pranic pozoruhodného. Výborně zapadá do představy klasického mladého muže, prosperujícího studenta vysoké školy, budoucího užitečného člena společnosti. Je mu bezesporu přichystán spokojený život. Co z něj dělá tvora hodného mé (pseudo)spisovatelské činnosti je něco úplně jiného.

Podobně jako já sama, ani on není až tak výjimečný sám o sobě. Podobně jako u mě se v pouze v jeho blízkosti dějí podivné věci. Jinými slovy, Papulín je přitažlivý. Ovšem nikoli v běžném slova smyslu. Papulín má vlastní magnetické pole, které přitahuje smůlu. Je to magnet na pohromy.

Jeho smůlu lze rozdělit dvojím způsobem: na drobnou a fatální. Drobná smůla zahrnuje běžné záležitosti zahrnující širokou škálu běžných pohrom od šlapání do hoven až po padání do propastí (ano, i toto je drobná nepříjemnost jeho života, časem se s tím naučíte žít), revizorů a objednávek indického jídla popletených s dodávkou pneumatik Michelin. Fatální smůla ho pronásleduje v menší míře. Její dosud nejhorší rána jsem já.

Papulín se stal ozdobou mého života během prvního ročníku vysoké školy. (Proč se počátek všech mých zapisovatelných věcí orientuje na začátek vysoké školy? K zamyšlení..) Ranou osudu zasazenou jemu hluboko pod pás se stala naše společná docházka do hodin doktora Králíčka, kam mi podruhé už nepřišel můj známý a já tudíž osiřela. Když osiřím, hledám si společnost. Papulínova chyba byla, že stál moc blízko.

Nadále neschopen mě jakkoli setřást (k jeho dobru lze přičíst, že se příliš nesnažil), stal se zanedlouho mým dobrým přítelem. Je to můj člověk. Je to osoba, vedle které záříte. Každý máme ve svém životě člověka, jehož existence dává té naší světlo výjimečnosti. Jako Batman má Robina, společenstvo prstenu Pipina, Ferda Pytlíka (toho brouka!). Všichni kolem sebe potřebujeme mít zkrátka někoho výrazně neschopnějšího, ztracenějšího a výsměchuhodnějšího, než jsme my sami. Abychom si prostě ráno, když se probudíme a všechno se řítí tak nějak střemhlav do hajzlu, mohli vzpomenout na takového Papulína a od srdce se zasmát jeho mnohem většímu neštěstí.

Dnes se mnou Papulín sdílí obytné prostory. V mém teritoriu provádí věci naprosto nevídané, což ovšem není nic proti událostem, které se samovolně stávají v jeho blízkosti. A těm bude tento seriál věnován především.
Chystám se vám, milí čtenáři, všichni čtyři, co tu jste, reprodukovat to nejzajímavější z našeho života. Papulínovy nehody a náhody, katastrofy a nepříjemnosti, trapnosti a obludnosti. Není to ode mě hezké. Ovšem život je k němu tvrdý a tak taková budu také já.

Přeji vám příjemnou zábavu.

B. J. F., váš žoviální průvodce pitím a žitím


(Při bližším pozorování náš vědecký tým složený z předním odborníků na lidskou psychiku (jehož předními členy jsou uznávané profesionálky Rajče&Ripper) zjistil, že Papulín trpí tzv. syndromem koincidentního neštěstí. Že už to někde bylo? Ale jděte. (Ne, vážně, znáte film Kopyto? Je to o něm.))

Výchovné metody pokojových rostlin 2/2

17. ledna 2016 v 21:40 | Blažej Frithjofovič Červenka |  Ze života s Fíkusem

No nebo jako s těmi klíči. Byly-li to klíče, nejsem si jistá. Jednalo se zkrátka o předmět, který jsme měli ještě někdy potřebovat, který nebyl moc velký a který jsem hodila na hromádku věcí kupících se mi u postele, protože jsem tenkrát neměla noční stolek. Nevím, jestli to byly klíče, spíš ne, ale pro zjednodušení situace tak tento předmět budeme nazývat. Zkrátka a dobře, ležel na hromádce a já jsem opět, jako už tolikrát, přišla ze školy.

"By mě zajímalo, jestli víš, kde jsou ty klíče," říká Fíkus, zatímco sedí v tureckém sedu (nevím, fakt nevím, nedokážu to popsat) na posteli a s pitomým úšklebkem na mě pohlíží.

"Jasně, že jo." Civím na něj jak na debila. "Jsou támhle."

Jenže klíče nikde. Začínám prohrabávat hromadu věcí, odhazuju papíry, kartáč na vlasy, kartáč na šaty, cigára, šminky - a klíče nikde.

"By to čert spral, ještě ráno tu byly," mumlám a jdu se zeptat bratra. Bratr taky neví, taky je viděl naposledy na mém skladišti komodit.

Jen aby ten Fíkus neměl s tím pořádkem někdy pravdu, letí mi hlavou, zatímco přehazuji věci v pokoji a hlodá mě nepříjemná nervozita, že jsem je snad ztratila. On na mě zatím celou dobu kouká.

"Nenajdeš je, co?" říká.

"Jsem blázen, ale fakt, ráno tam byly."

"Já vím, že tam byly, já už jsem si je vzal. Jen mě zajímalo, jestli víš, kde jsou."

Bam na druhou. Bam na padesátou osmou.

Zvednu se z podřepu, neboť jsem ty posrané klíče zrovna lovila pod skříní, zhluboka se nadechnu a pak na něj vychrlím oheň. A to je, milé děti, jeho konec.

Jo, kéž by. Místo toho po něm mrsknu vydání Meditací a jdu si postěžovat bráchovi. Bráchu to nepřekvapí. Vždycky byl chytřejší než já a tak ví už dávno, že je Fíkus idiot.

Každý ví, že je Fíkus idiot. Každý až na něj.

Výchovné metody pokojových rostlin 1/2

17. ledna 2016 v 21:39 | Blažej Frithjofovič Červenka |  Ze života s Fíkusem
Fíkus je idiot. Ví to každý, vyjma jedinou osobu.

Tou osobou je Fíkus sám.

Nejsem si přesně jistá, kde přišel k přesvědčení, že je jediným prvkem ve vesmíru, který za něco stojí, ale má ho. Toto přesvědčení v kombinaci s nutkavou potřebou vychovávat bytosti sobě blízké a neschopností ustoupit a učinit byť ten sebenepatrnější kompromis bylo příčinou mnohých sporů, které jsme s ním vedli. Nabízím dnes ty nejzajímavější z výchovných metod.

Byla jsem již od začátku našeho soužití oblíbeným terčem výchovných metod. Zejména tedy proto, že mé životní návyky považoval Fíkus za nepřípustné a nebyl by to on, kdyby se prostě s mou nedbalostí, nepořádností a lhostejností ke všemu, co má zmíněné dvě napravit, smířil a zanechal marných snah. A tak se v našem bytě začaly dít podivné věci.

No jako s tím věšákem. Přijdu si domů ze školy a ejhle - moje zářivě růžová bunda (mimochodem, neocenitelný sběratelský kousek, který může stavět dopravu) leží na zemi ve změti bot. Nabývajíc přesvědčení, že za její současnou polohu může pouze gravitace, ji laxně překračuji a pokračuji dál do útrob bytu s vědomím, že na té zemi jí vlastně v podstatě vůbec nic neschází. Sednu si ke svému počítači jako obvykle a nevnímám dvě upřené oči, které na mě zírají z opačného konce pokoje. Fíkus se nenápadně (tak nenápadně, jak je to jen s jeho sto kily a našimi vrzajícími židlemi možné) zvedá a odchází do chodby. Následně se vrací, zamyšleně se posadí a pozoruje mě.

"Máš na zemi bundu," odtuší suše.

"Jo," reaguji.

"Víš o ní?"

"Jo."

Mlčení. Tak divné, že zvedám hlavu od monitoru.

"Asi spadla," pravím, neboť mě celá situace začíná poněkud zneklidňovat.

"Nespadla," říká Fíkus, "Já jsem ji tam hodil."

V životě mě potkalo málo situací, kdy mi došla slova. Tohle byla nesporně jedna z nich.

"A můžeš mi prosímtě říct," pokračuji s největší opatrností, neb asi mluvím z chovancem uprchlým z ústavu, "Proč jsi to udělal?"

"Byla na mým věšáku," říká a dál mi zírá do očí jakoby nic.

Zhluboka se nadechuji a zavírám počítač. "A nenapadlo tě, jánevim, že bys ji třeba dal na jinej věšák?!"

"Takhle si na to třeba aspoň začneš dávat pozor."

Bam. Protože já jsem ji bez povšimnutí překročila, proto tento způsob budeme používat jako nápravu mých zvyklostí. Ach, nebe.


Nahlédnutí pod povrch (nikdy více)

29. května 2015 v 21:56 | Blažej Frithjofovič Červenka |  Ze života s Fíkusem
Krásy je třeba dotýkat se srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.

Zavírám oči a otevírám srdce. No hnus!

Již drahnou dobu se potýkám s dotazy mých známých i lidí, co je podle mého názoru vidím prvně v životě, cože prý na Fíkusovi je tak divné, neb tito lidé zpravidla minimálně jednou v životě Fíkuse viděli a všechno jim přišlo v pořádku. Odpovědí jim tedy budiž toto vyjádření.

Přišel s tím kdysi dávno Till, ještě dlouho předtím, než se Fíkus vůbec stal ozdobou mých a vašich životů. Kdysi jsme totiž znávali jistý prototyp Fíkuse, jenž byl dobrým Tillovým kamarádem a dalším článkem v mém řetězci prokletí ("Tiše buď, srdce mé tlukoucí" - o něm zase jindy). Tento prototyp, jehož jméno nemohu dle soudních napomenutí, která se mi válí u dveří, zveřejňovat, byl první osobou, na níž Till názorně předvedl svůj vlastní typ externismu. (Pro nějž jsme nevymysleli lepší název, čili nám to budete asi prostě muset odpustit.)

Tato teorie se opírá o cimrmanovský model externismu jakožto neexistujícího filosofova Já. S tím rozdílem, že tady k oné díře nedochází pozorováním filosofa, jenž zkoumá své nitro, ale v pozorování lidí, kteří pozorují Fíkuse. A čím víc pozorují, tím víc je to vidět.

Fíkus se totiž podle výsledků našeho posledního koncilu řadí k takzvaným kryptohňupům. (Že to není zrovna projev nějakého velkokapacitního myšlení? A co byste vymysleli vy mezi desátou a dvanáctou? Vodkou?) To v praxi znamená, že jen s pomocí důkladného a dlouhodobého externistického zkoumání lze dospět k pravdě. Při zběžném zkoumání Fíkus nejeví známky ničeho podezřelého. Jedná se o snadno přehlédnutelný, nic moc vyčnívající kus hominida s typickým zamračeným pohledem, jímž dává dle kolegyně z oboru psychopatologie najevo svou pasivní agresivitu a jehož si dle svých vlastních slov není vědom. Pokud ale trávíte v jeho přítomnosti dost času po dostatečně dlouhou dobu (ve výsledcích jsme se shodli na přibližně dvou až osmi týdnech), začnete nevědomky uplatňovat externistické zkoumání. A pak to uvidíte. Na rozdíl od jiných lidí, jež jsou individua obklopená univerzem a vy, provázeni touhou blíže je poznat, odkrýváte vlny zbytečností, povrchních vlastností a podobných výjevů, pozvolna dospíváte k pravému jádru jedince, k jeho jedinečnému Já, jež se vám nyní skví v celé své kráse. U Fíkuse to funguje přesně obráceně. Počáteční okouzlení, které u lidí vyvolává, s postupem času upadá, jelikož zjišťujete, že jeho podstata je právě v těchto povrchnostech, které vzhledem ke své banální funkci brzy tratí na platnosti a když se dohrabete k samému Fíkusovu jádru, k jeho podstatě, k pravé duši a pravé povaze, zjistíte, že tam není - nic. Člověk je individuum obklopené prázdnem, Fíkus je prázdno obklopené individuem.

(Pokud někomu z vás vyvstane v mysli otázka, zdali se dá takový kryptohňup nějak snadno rozeznat od ostatních lidí, tak nevíme. Dle našich zkušeností s jejich druhem můžeme za společný znak označit pouze skalní nadšení Hrou o trůny.)

Toliko tedy ke zkoumání Fíkusova nitra. Nic inteligentnějšího ode mě v současné situaci nemůžete čekat. Až mi moje kočka v pubertě bude vyčítat, že jsem místo hraní si s pískací myší pracovala na učení se na zkoušku… Budu jí muset říct, že jsem byla v hospodě.